Cesta k mé profesi

aneb příběh, ke kterému si dej šálek kávy nebo čaje a 6 a 1/2 minuty k dobru  /odchylka + - jedna minuta podle toho, jak rychlý  jsi čtenář :)/

Ve všem se moooc patláš !

Jako malá holka jsem tuto větu často od rodičů slýchávala a to s podtónem, který dával jasně najevo, že to není zrovna žádoucí. Dlouhá léta jsem se za své "patlání" v pocitech svých i druhých styděla a vnímala to, jako něco špatného, co bych měla schovat, nevytahovat a ideálně tuto část sebe pohřbít. Ještě že pohřbívání zaživa je u nás zakázáno :)

Má cesta k poznání, že "patlání se v sobě a druhých" se stane mou prací, ve které mohu spojit svoji vášeň, touhu po poznání, sebe-rozvoj, schopnost "vidět", "cítit" a "pojmenovat" u sebe i u druhých to podstatné, byla dlouhá.

Rodiče mi, v dobré víře, vkladli do hlavy mantru "K tomu, abys byla šťastná, musíš mít ekonomické vzdělání". Žel matematika byla (od druhé třídy) předmětem, kde jsem byla víc než průměrná. Myslím, že v dnešní době bych sotva prošla základní školou (ale pššt, neříkat nahlas!) Díky bohu jsem se na žádnou vysokou školu ekonomickou nedostala (myslím, že bych byla pět let v permanentním stresu a můj, beztak hodně zadupaný panáček sebevědomí, by se stal horníkem v nejhlubším dole!)

Kormidlem v levoooo bok !

A tak jsem vystudovala Vyšší odbornou školu publicistiky v Praze. Příběhy ostatních - jejich zkušenosti a osudy, mě fascinovaly. Kdybych zůstala u žurnalistiky, tak bych psala rubriku "Co osud napsal" nebo "Ze života". Moje ego (a taky tatínek) chtěli, abych vystudovala vysokou školu. A tak se i stalo. Ještě stále směrována k těm "tvrdým číslům" jsem vystudovala Marketing a sociální komunikace ve Zlíně na Univerzitě Tomáše Bati a chvíli jsem se dokonce marketingem zabývala (honosně jsem nosila poletující vizitku na provázku "specialista marketingu"). Ovšem Baťovy cvičky ani marketingová průprava mě v nadnárodní korporaci dlouho neudržela. Moje práce mě nebavila. Navíc mi děsně vadilo, že si v práci nemůžu sundat v létě boty a projít se bosky, musím nosit silonky a být na nekonečných poradách, které měly nekonečné seznamy nekonečných úkolů. Kolem 25. roku jsem dostala odvahu změnit směr, který mi, ve vší lásce, byl doporučen rodiči. Za to, že jsem otočila kurz kormidla ostře doleva, vděčím mimo jiné i svému muži, který v tom, pro mě velkém kroku do neznáma, stál za mnou a držel to kormidlo pevně, aby mě první vlna nespláchla. Vydala jsem se na svou plavbu k oboru "vzdělávání". Zjistila jsem, že je to moře nekonečných hloubek, ve kterém mě neskutečně baví plavat! A dokonce nepotřebuju ani záchranný kruh! Když totiž jdete vlevo - za hlasem srdce, nemůžete se utopit.

Pendolíno ujelo a já potkala svou velkou lásku

Mojí startovní čárou v oboru vzdělávání byl Tomáš Hajzler a společnost Peoplecomm. Tomáše dodnes považuji za inspirující, neuvěřitelně vzdělanou osobnost, kterou, když si zadáte do vyhledávání, tak vám vyjede celý seznam knih, které buď napsal, nebo přeložil a nespočet odkazů na články a videa. Díky němu jsem pochopila, co to znamená být "odpovědný", dostávala jsem tuny otázek, na které jsem neznala odpovědi (a strašně moc jsem ty odpovědi chtěla znát). Tomáš byl jedno velké rozfofrované pendolino. Zatímco já jsem sotva nastoupila do motoráku, který vyjel ze stanice. Pendolino se mi začalo ztrácet a já ho prostě nedohonila.

Následující roky byla jedna velká jízda, za níž stál nápis "top vision" - vzdělávací firma, do které jsem se zamilovala. Pracovala jsem postupně jako obchodník vzdělávacích akcí, šéf obchodu, lektor a produkční vzdělávacích produktů. Osm let jsem byla hluboce zamilovaná. Top vision se zapsala do mého srdce a má tam svou nesmazatelnou stopu díky lidem, kteří v ní pracovali - s nadšením a otevřeným srdcem. Pochopila jsem, co to znamená, když se práce dělá od srdce. Ale i tahle láska musela skončit. Finanční krize byla v mém případě krizí vztahovou. Top vision jsem opustila se slzami v očích a jako už velká holka jsem /přes jeden kotrmelec/vstoupila do velkého byznysu.

Kotrmelec, ze kterého bolí záda

Na chvíli mě totiž přepralo moje ego a tak jsem přijala nabídku šéfovat jazykové škole Empire a jakmile se do toho zase připletla ta čísla...byl konec. Moje energie šla dolů a blokace zad jsem vnímala jako jasný signál "holka, tahle pozice ti zlomí vaz". A tak jsem poslední den zkušební doby řekla "sbohem". Dnes svým zádům děkuji za tu zcela jasnou informaci!

Padat na tenkém ledě prostě bolí

A vrátila jsem se k mé vášni - lektorování, vzdělávání a to do České Spořitelny. Vzdělávala jsem obchodníky a jejich manažery v komunikaci, zpětné vazbě, prezentování, vedení porad atd... Naučila jsem se koučovat a vymýšlela jsem vzdělávací programy pro střední management. Jen mi pořád nešlo do hlavy, proč na těch koučovacích sezeních tak často končí manažer uslzený s pocity, že dělá práci, která ho nebaví, nebo s pocitem, že je nevyslyšený a vlastně nešťastný, protože ho nikdo neocení. O manažerech jsem věděla věci, kterých mnohdy nevěděli ani jejich partneři a partnerky. Cítila jsem, že přerůstám svou roli kouče do role, kterou chci, ale ke které nemám kompetence - "terapeutizovat" bez výcviku a odborných znalostí není moc bezpečnou cestou a i když jsem docela odvážná, cítila jsem, že jsem na tenkém ledě, kde bych si mohla pěkně "namlít". A to bolí...a já bolest nemám moc ráda!

Jedna z nejcennějších věcí, do které jsem (zatím) investovala peníze

A proto jsem pokorně (i když, co vám budu lhát, na začátku výcviku jsem si přišla jako velká hvězda :)) vstoupila do pětiletého sebezkušenostního výcviku v Integrativní psychoterapii (Skálův Institut v Praze). Postupem času mi hřebínek mého ega opadal jak podzimní listí. I kdybych se terapií dál nezabývala, byla to jedna z nejcennějších věcí, do které jsme já (a můj drahý muž) vložili peníze a čas (já aktivním pobýváním na výcviku, můj muž vožením kočárku před budovou výcviku). Čím víc jsem pronikala do hlubin psychoterapie, tím víc bylo nad slunce jasné, že korporátní prostředí není místem, kde bych tuto vášeň mohla dělat. Nechtějte vědět, co mi vše výcvik dal, protože to byste si museli dát minimálně další tři kávy.

A dveře se otevřely... a přišla závislost :)

A tak jsem mezi první a druhou mateřskou zavřela za Českou Spořitelnou dveře, abych mohla otevřít jiné - ty terapeutické. Nastoupila jsem do Zařízení Sociální Intervence v Kladně, kde dodnes pracuji na částečný úvazek  jako psychoterapeut ve skupinové a individuální terapii pro lidi, kteří mají problém se závislostí na návykových látkách. A závislost není téma náhodné. Sama jsem vzešla ze silně závislostních rodinných poměrů a sama jsem byla nezdravě závislá na rodičích a později i na svém muži. Je to téma, o kterém dnes vím víc, než mnozí právě proto, že je v něm obsažen i můj osobní příběh a zkušenost. Dál se vzdělávám a myslím, že s tím jen tak nepřestanu. Například roční výcvik "Koučink jako umění", kterým provází skvělá Magdalena Vokáčová, byl další mezník, který mě nesmírně obohatil, posunul dál a zapsal se mi do srdce.

Zkrátka objevování nových a nových věcí, hlubin a cest k sobě mě  baví. A tak se stalo, že "patlání se v sobě a druhých" je dnes mým povoláním, cestou k sobě a cestou k druhým. Je to můj životní směr, kterým chci jít dál, protože dnes už vím, že to není můj nedostatek, ale přednost a dar, který jsem tam shůry od někoho dostala a který dnes formou přednášek, konzultací a kurzů můžu předávat dál.